Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ač bylo v roce 1986 na světovém metalovém poli spoustu spolků, které chtěly a sem tam i dovedly posluchače řádně postrašit (namátkou mě teď napadli praotcové black metalu VENOM), přece jen tady byl jeden, který na to šel jinudy než přes strhující sílu a zběsilost. Podstatnější než jeho název (byli to MERCYFUL FATE, samozřejmě), je však pro nás jméno jednoho z jeho ústředních mozků, Kima Bendixe Petersona alias Kinga Diamonda, narozeného 14. 6. 1956 v dánské Kodani.
Tenhle tehdy čerstvý třicátník totiž poté, co dal vale svému mateřskému spolku, přetáhl odtud kytaristu Michaela Dennera a basistu Timiho Hansena, angažoval dalšího kytaristu Andyho LaRocqueho (po epizodě s Floydem Konstantinem) a celkem neznámého bubeníka Mikkeyho Deea, nechal vzniknout kapele, která si posluchačův strach a mrazení v zádech zvolila za své motto, a která tenhle ´druh´ metalového umění dovedla až na úplný vrchol. King Diamond nechal vzniknout KING DIAMOND, legendu, chcete-li, hororového metalu, a na důkaz toho, že to myslí opravdu smrtelně vážně, poslal vstříc světu debutní album „Fatal Portrait“ (předcházel mu ještě maxisingl s opravdu krutým názvem „No Presents For Christmas“).
Album temné, strašidelné a především natolik skladatelsky vytříbené, že se k němu přívlastek ´debutní´ vlastně ani nehodí, protože KING DIAMOND jakoby se na něm okamžitě stali definitivní a dokonale zaběhlou a sehranou kapelou a nikoliv spolkem, který se dal dohromady jen pár týdnů před jeho nahráním. A pomineme-li textovou stránku, která ještě nebyla hotovým hrůzyplným příběhem, tak jak je známe z pozdější doby (polovina skladeb je vyprávěním o tajemné dívce Molly a jejím portrétu a druhá je ryze nekoncepčního charakteru – např. „Charon“ nebo „Halloween“), jsou tady ještě dva z nejpodstatnějších důvodů, na kterých je postaven a kterými je neopakovatelně dobarvován onen chladný a až tíživě mrazivý výraz kapely.
Předně je za ním schováno kytarové umění Andyho LaRocquea (vlastním jménem Anders Allhage), který, kupodivu, předtím než se stal parťákem Kinga nehrál v žádné alespoň trochu známé smečcce, a kterého Kingovi do cesty přihrálo snad samo peklo, a za druhé samozřejmě Kingův vokál (své si říká také Deeova rytmika, abych nezapomněl). Oba jsou si ve svých přečetných rolích, které samozřejmě sehrávají každý jiným způsobem, tolik podobni, až je to skoro neuvěřitelné. Oba dokážou být zakřiknutí jako malá holčička, když jí necháte samotnou na hřbitově, rozběsnění jako démon vypuštěný z Pandořiny skříňky, dokážou ďábelsky našeptávat jako inkvizitor mýtící čarodějnictví a dokážou zkrátka prostřednictvím hudby sdělit tolik, co se jiným ani s živými herci nepovede. Příkladmo nedovedu vypíchnout žádnou ze skladeb, protože v každé z nich můžete tohle vše objevit a záleží asi jen na subjektivitě konkrétního jedince, jak moc intenzivně bude schopen to vše na sebe nechat působit. Potenciál je zkrátka tak obrovský, že to snad ani nebyla náhoda, když se tahle dvojice u Krále Diamantu sešla a bylo jí dáno spolu tvořit až do dneška.
Pro úplnost pak ještě dodávám, že již při poslechu „Osudného portrétu“ si můžete osvojit jedno zásadní pravidlo – pustíme-li si totiž některou z desek KING DIAMOND potmě a nezačneme se alespoň trochu bát, pak se právě pouštěná deska moc nepovedla. „Fatal Portrait“ jsem zkoušel několikrát a nezbývá mi než konstatovat, že se skutečně povedla.
1. The Candle
2. The Jonah
3. The Portrait
4. Dressed in White
5. Charon
6. Lurking in the Dark
7. Halloween
8. Voices from the Past
9. Haunted
10. The Lake
Co má tohle znamenat? Víme, že zasloužilý švédský kostlivec CENTINEX se během své kariéry nedržel jen čistého old school a občas zabrousil i mimo. Tentokrát zašel do nejbližší hospody a zkusil si karaoke na téma MOTÖRHEAD. Vůbec tomuto singlu nerozumím.
Američané se minulý rok blýskli super albem "War Remains", nyní tímto EP potvrzují svou thrashovou formu a sází opět na klasiku žánru. Tři nové skladby, bonus B-strany singlu "Casket" a k tomu dvě parádní coververze od OBITUARY. Chtělo by to další desku.
Jedni ze zakladatelů funeral doom metalu stále dál tlačí svou smuteční káru. Za třicet let nářků jsou oči už poněkud vyplakané, přesto je to pěkná nahrávka pro podzimní období
Už jsem nad nimi zlomil Thórovo kladivo a přesto, tady jsou s albem plným důstojného, vousatého a houpavého vikingského hard’n’heavy, které hřeje na duši jako zimní slunce. Vítejte zpět v bitevní vřavě, velební kmeti!
Thom Yorke a Jonny Greenwood s pomocou Toma Skinnera „opravili“ RADIOHEAD. Aj tretí album za 2 a pol roka potvrdzuje, že návrat ku krehkým, emóciami nabitým piesniam je správnou cestou; aj keď zvuková paleta „Cutouts“ je pestrejšia, než u predchodcov.
V lednu jsem si opožděně a zálibně pomlaskl nad jejich druhou deskou a hele, jsou tu s další. Avizovaný prequel k “Visions of Infinihility” zřetelně ubral na melodičnosti a topí pod disonantním kotlem. Obludnému tech DM rituálu opět vládne animální vokál.
Američané drhnou technický death metal vysoké kvality. Místy pomalu valivý a drsně těžkotonážní, který občas koketuje až s doomovými náladami, ale většinou dravý, kde pod pláštíkem tuhé slupky ševelí progresivní vyhrávky. Pro fanoušky ULCERATE povinnost.